Bioshock Infinite - Premium Edition (XBOX 360)

Balení  
- bez komentáře -

Grafika  
- bez komentáře -

Hudba  
- bez komentáře -

Hratelnost  
- bez komentáře -

Verdikt
Je i není to Bioschock. První myšlenky pár desítek minut poté, co jsem se vrhl do vzdušného města Columbia. Tvůrci hry jsou chytří. Začínáme jinou kapitolu. Pro pocit "setkání starých známých" ale znovu startujeme na majáku. Minule jsme mířili do hlubin, tentokrát vyletíme k nebesům. Booker DeWitt, člověk s komplikovanou minulostí a nejistou budoucností, je vyslán do města v oblacích, aby našel dívku Elizabeth. Má se stát jejím „zachráncem“. Proč uvozovky? Protože její záchrana je vymazáním hráčského dluhu. A když se máte vymanit z něčeho takového, nejde o dobrou věc. Jenže DeWitt má svědomí. Nebo možná slabost pro pronikavé oči, holčičí kukuč a někde v koutku duše v něm ještě tepe smysl pro spravedlnost. Záhy po příletu do zdánlivě harmonického města zjistí, že s tamními obyvateli (tedy alespoň s většinou) není vše úplně v pořádku. A pohádkové místo se rychle mění v krvavou řeku, jíž si hrdina klestí cestu k dívce uvězněné ve věži. A to je jen začátek. První dva Bioshocky jsem dotáhl vždy na téměř jeden zátah. Rapture bylo pohlcující místo, doslova. A bavilo mě v obou štacích, i když ta druhá (opakováním téhož) zaváněla datadiskem. Samotné studio si bylo vstupem do stejné řeky dobře vědomo. A tak jde trojka jiným směrem, i když staví na podobných základech. Máme jiné město, žádný Big Daddy a namísto malých holčiček nám společnost dělá Elizabeth, která je navíc většinu času i dobrým pomocníkem (zhruba od jedné třetiny hráče doprovází, sem tam mu dodá munici/staminy a – což je nejlepší – nikdy se neplete do cesty). Columbia je město poměrně otevřené. Respektive je otevřené do té míry, do jaké může být otevřené místo složené z několika poletujících ostrovů s limitovanou délkou. Hráč může teoreticky kamkoli, kde nejsou zátarasy a většina dveří je mu otevřená (případně je může Elizabeth vypáčit). Znovu nechybí magické dovednosti, díky nimž si zpestříte souboje kupříkladu blesky, ohněm, vodou, ledem, či (mými oblíbenými) krvelačnými vránami. Samozřejmostí je i tuning postavy a zbraní. Motivací pro prolézání všech lokací a odemknutí co nejvíce dveří je tedy ve hře více než dost. Příběh je z ranku silnějších, nejde ale ani tak o samotnou zápletku, jako spíše o její uchopení. Nerad bych prozrazoval příliš, takže jen dodám, že v příběhu hrají nemalou roli nápadité hrátky s realitou. Potěší i menší volby, které motivují k opětovnému hraní (na výsledek nicméně mají pramalý vliv). Bioshock: Infinite zabere něco málo přes deset hodin herního času, což je rozumná délka. Hra je značně akční a díky rozmanitým soubojům stereotyp skutečně nehrozí. Klidnějších pasáží je poskrovnu, takže pro toho, kdo si oblíbil plíživější atmosféru předchozích dílů, moc není. Pro všechny ostatní půjde (zcela právem) o jednu z nejlepších her letošního roku. Je to strhující pecka. V mém osobním žebříčku každopádně atmosféra létajícího města Columbia za podvodním Raptorem přeci jen o něco zaostává. I tentokrát dokonale funguje kombinace sci-fi a oldschoolových prvků jak z černobílých filmů. Rarpture, jakkoli uzavřenější a koridorovější, ale dokázal svou ponuřejší atmosférou přeci jen nabídnout o něco silnější zážitek. Procházka vzdušnou Columbií je krásným výletem do zvrhlého města, kde skutečné napětí vystřídal pocit ze zábavné jízdy v lunaparkové atrakci. Což rozhodně není málo. Jen ten pocit skutečného ohrožení se tentokrát nedostavil. A malá poznámka na závěr – Elizabeth má ty nejpodmanivější oči, jaké jsem kdy ve videohře viděl.